Vize do budoucnosti - projekt na ozdravení mezilidských vztahů

11.01.2013 11:44

Když se rozhlédneme okolo sebe, neutěšená situace ve vztazích je viditelná všude. Rozšíříme-li totiž pojem „vztah“ na jakoukoli interakci mezi dvěma subjekty (člověk-člověk nebo člověk-systém), promítají se negativní vzorce chování, které jsou lidé zvyklí používat, do všech oblastí, kterých se účastní: rodina, škola, zaměstnání, potažmo i vztah ke státu, kde dotyčný člověk žije.

               Rozeberu nyní trochu více ty společenské rysy, které jsou nejzávažnější.

               V prvé řadě je to způsob, jakým je většina lidí zvyklá přistupovat k sobě a ke svému okolí v otázce zodpovědnosti a schopnosti postarat se sami o sebe. Dlouhé roky života v socialismu za téměř úplné absence možnosti skutečně se účastnit veřejného dění, vyslovovat svoje názory a nést za ně zodpovědnost způsobily, že lidé stále žijí ve vzorci, že zodpovědnost za ně má někdo jiný: škola, stát, zaměstnavatel, potažmo kdokoli v jejich okolí, jen ne oni sami. Socialistickému (možná jakémukoli) státu samozřejmě tento stav vyhovoval, protože lidé, kteří si nepřevezmou svoji zodpovědnost, jsou nesamostatní, nerozhodní, neschopní rychle akčně reagovat, neochotní se učit novým věcem, tudíž jsou mnohem ovladatelnější.

               Základním prvkem, který řídí psychiku takto nastavených lidí, je strach. Máme- li z něčeho strach, je to tím, že naše pocitové vzorce dávají našemu okolí mnohem větší váhu, než v tu chvíli máme my sami. Tím se v pocitové úrovni my zmenšujeme a naše okolí roste, čímž se zmenšuje i naše schopnost nadhledu a naopak roste sklon vidět ohrožení naprosto ve všem. A protože i ve světě pocitů fungují fyzikální zákony, je další scénář následující: jakákoli situace se vyvíjí směrem, ve kterém leží její těžiště. Cítí-li člověk, že těžiště situace je mimo něj, nemá vůči okolí jeho názor žádnou váhu, on sám se cítí nedůležitý a zakřiknutý, kdežto jeho okolí je pro něj nastavené tak pevně, že jakákoli snaha změnit současný stav věcí je pro něj už předem odsouzená k neúspěchu. A protože jak vesmír samotný tak jakýkoli jednotlivý prvek v něm je postavený na principu hologramu, projevuje se vnitřní nastavení člověka v jakékoli činnosti uvnitř něj i okolo něj, a to i v té nejnepatrnější maličkosti.

Grafické znázornění:

               V osobních vztazích je takový člověk doslova generátorem problémů, protože díky těžišti mimo sebe má pocit, že se neustále musí bránit vnějším silám, které ho hrozí zavalit. Většina dějů pak probíhá ve scénáři útěk-útok s neustále se obměňujícími rolemi oběť-agresor. Výsledkem takovéhoto soužití v rodině je stále větší rozvodovost a psychicky narušené děti, které v důsledku automatického převzetí vzorců rodičů tento bludný kruh nesou dál. Učí-li ve školách učitelé opět s těžištěm mimo sebe, problém dále narůstá. A vkročí-li takto „připravený“ jedinec v dospělosti na pracoviště mezi stejně postižené kolegy, důsledkem je nízká produktivita čehokoli (energie i čas uvnitř takového člověka i okolo něj se neustále ztrácí v konfliktech), a vznikají psychické potažmo fyzické problémy nejprve akutního, posléze chronického charakteru. Zdraví lidí se hroutí, a farmaceutické koncerny se radují.

               Další oblastí, kde se v současnosti velmi negativně projevuje toto nastavení, je politická situace. Skládá-li se náš národ z velké většiny z lidí s těžištěm mimo sebe, neexistuje síla, která by dokázala změnit současné politické uspořádání, protože vládnoucí mocenské špičky s velkou radostí používají váhu všech lidí, kteří se jí takto v nevědomosti vzdali, ve svůj vlastní prospěch. Těžiště situace je u nich, věci se tudíž dějí v jejich režii (založené na jejich osobním prospěchu), a daňoví poplatníci jen nevěřícně zírají. Ano, morální právo je na jejich straně. Ale co udělali pro to, aby věci fungovaly správným způsobem? Faktické rozložení sil je úplně někde jinde, a to jen z toho důvodu, že se lidé o svoji vlastní váhu a zodpovědnost nestarali, téměř s radostí si ji dali vzít. Je to možné změnit jedině tím způsobem, že si vezmou svou váhu (význam, důležitost) zpátky, spolu se zodpovědností za sebe, a začnou ji používat správným způsobem. Má- li se jim to ovšem podařit, musejí vědět jak, a také musejí samozřejmě chtít. Stále platí pravidlo, že absence vlastní zodpovědnosti je pro mnoho lidí pohodlnější.

Má-li proto společnost fungovat efektivně, musí v ní fungovat dva vzájemně se vyvažující systémy: systém odměn za to, že se člověk sám stará o vlastní záležitosti, a systém postihů za to, že svoji zodpovědnost hází na druhé. Nezodpovědnost se zkrátka musí přestat vyplácet, jinak je každá snaha o nápravu marná. (V tomto místě mě ovšem s mírným pobavením napadlo, že ten „trest“ za nedostatečnou zodpovědnost si už teď jako národ prožíváme naplno, stačí se rozhlédnout: vesmír je v každém okamžiku dokonalé zrcadlo.:-)))

Co tedy s tím? Nejprve opět graficky ukázka, jak má v člověku vypadat správně nastavený vnitřní i vnější systém:

               Člověk s těžištěm v sobě cítí automaticky, že má dost váhy k tomu, aby se situace v jeho životě odehrávaly jím zvoleným způsobem. Pokud se zmýlí, přebírá si následky svého rozhodnutí jako svoje vlastní dílo, a jeho nápravou si otevírá cestu správným směrem. Má dost vůle a odhodlání k tomu, aby se dokázal brát za svoje práva, aniž by cítil potřebu okrádat ostatní, protože má dost vlastních vnitřních zdrojů, které mu otevírají zdroje vnější. Cítí radost, protože může do společného „majetku“ přidávat ze svých vlastních přetékajících zdrojů, a vzít si něco cizího je pro něj stejně nemyslitelné, jako poškodit sám sebe. Nepřikládá větší váhu cizím názorům než svým, proto ani necítí ohrožení v okamžicích, kdy někdo v jeho okolí vnímá věci jiným způsobem a jinak je vyjadřuje. Rozšiřování sama sebe a svých možností a schopností je mu obrovským potěšením, proto takovouto situaci uvítá jako možnost k obohacení svého úhlu pohledu. Spoluprací s druhými stejně naladěnými lidmi se celá takováto skupina dostává výš a výš, tudíž energii nespotřebovává, ale naopak tvoří svoji vlastní. A protože pocity jsou skutečně zprávami o tom, jak je na tom naše energetická hladina (ztráta energie=negativní pocity, nárůst energie =pozitivní pocity), neustále září jako sluníčko, jakožto i celá podobně naladěná skupina.              

Krásná vize do budoucnosti, ale jak toho v celonárodním rozsahu docílit? V prvé řadě je nutné pochopit, jakým způsobem v člověku probíhá proces učení, a též vrstvy, ze kterých se skládá osobnost.

               Mnoho lidí si myslí, že stačí, když pochopí, o co jde, svým rozumem. To je ale hluboký omyl. Opravdové pochopení následované vnější reálnou změnou lidského života, která je trvalého charakteru,  následuje až tehdy, když názorová změna proběhne ve všech třech úrovních lidské osobnosti, a těmi jsou úroveň myšlenková, pocitová, a tělesná.

Aby byla jakákoli změna prakticky provedena, nestačí na ni pouze myslet. I při tak prostém činu jako je zvednutí ruky je potřeba spolupráce všech tří složek – myšlenka dodá směr, pocity vůli k činu, tělo faktické provedení. Ruku můžeme zvednout okamžitě, protože dokonalé pochopení jak se to dělá u nás proběhlo už v batolecím věku. I miminko se ovšem musí učit svoje tělo ovládat, nerodí se s touto schopností. Stejně tak chceme-li změnit nastavení, které jsme si převzali od svých rodičů, dá to práci.

Miminko se učí rychle, protože pouze vkládá nové informace tam, kde ještě žádné nejsou. Ale co změna toho, co už funguje delší dobu, a každý „záznam“ provedený v nějakém určitém způsobu tomuto způsobu dodává váhu? A není to jen váha všech okamžiků našeho vlastního života, které jsou tam tímto způsobem uložené, ale i váha generací naší rodiny, které určité životní téma prožívaly stejným způsobem. Celková váha takto nashromážděná a uložená pod určitým tématem v našem životě tvoří prvek setrvačnosti, který je tím silnější, čím déle a s čím větší intenzitou daný názor působil. Čím méně váhy máme v sobě, tím hůř dokážeme takovéto podvědomé směrování obrátit tam, kam chceme. Lidé pod určitou prahovou hodnotou vlastní váhy to nedokážou vůbec, protože jaksi nemají nástroj, který by mohli použít: vůle jakožto pocitový projev vlastního významu a důležitosti totiž přímo vyrůstá z prvku vlastní váhy člověka. (Poznámka na okraj: proto je tak těžké například odnaučit se kouřit, protože jakákoli závislost může vzniknout pouze díky absenci těžiště uvnitř člověka, takže zde je nedostatek vůle přítomný už od začátku.) Strach jako doprovodný prvek těžiště mimo sebe navíc zužuje vědomí, takže podvědomá oblast psychiky, kam člověk nemá přístup, se velmi rozšiřuje na úkor té vědomé. Člověk v tomto stavu je jak neřízená časovaná bomba směrovaná pouze nejnižšími pudy, protože vědomá část se natolik zúžila, že z ní velké části psychiky naprosto vypadly a žijí si vlastním životem, převážně podle zákona džungle. (Nedívejte se teď všichni směrem k politickým špičkám.:-))

Chceme-li tedy otočit působení nějakého svého vzorce do jiného směru, podaří se nám to natrvalo teprve v tom okamžiku, kdy váha okamžiků prožívaných novým způsobem převýší váhu způsobu starého. Do té doby se naše osobnost v novém směru drží jen tehdy, když na něj upíráme plnou váhu své pozornosti. Přestaneme-li dávat pozor, setrvačnost vzorec okamžitě zhoupne do starého nastavení. Díky neporozumění tomuto mechanismu ztroskotává ve svých předsevzetích naprostá většina lidí, a navíc tím ke svému selhání přidává prvek beznaděje, který jim velmi omezuje jakoukoli další snahu o změnu (jejich zkušenostní prvek jim v tu chvíli začne našeptávat cosi ve stylu „tolikrát ses o to pokoušel/a, a vždycky to bylo marné, tak tím raději nemarni čas). Navíc zde působí ještě podvědomý faktor. Ty oblasti, které jsou díky nedostatečné váze mimo oblast našeho vědomí, se měnit nedají, protože k nim nemáme přístup. Teprve po navrácení dostatečného množství váhy dovnitř sebe se tento přístup otevírá, takže člověk může mít pocit, že nepokročil dál, pokud neví o tomto systému postupně se otevírajících padacích dveří do spodních pater psychiky.

Obrázek pomáhající pocitové rovině pochopit podstatu problému: Člověk s těžištěm mimo sebe stojí před váhou, kterou dal světu, jako mravenec před horou. Mravenec je maličký a hora obrovská. V každém okamžiku, kdy poslechne sebe a nikoli své okolí, jedná na vlastní zodpovědnost a svůj život tudíž fakticky žije jako svoje vlastní dílo, si z té hory kousek ukousne – hora se o ten kousek zmenší, on o něj vyroste. Větší mravenec může ukusovat větší kousky, hora tudíž ubývá stále rychleji. Jakmile je hora menší než mravenec, má mravenec vyhráno, protože jeho vlastní váha ho už dokáže udržet v jím zvoleném směru i ve chvílích, kdy nedává pozor.

Procítění tohoto obrazu nám ovšem ukazuje jeden základní fakt – začátky jsou nejhorší. Jen velmi málo lidí dokáže tímto způsobem pracovat samostatně.

Důležitou složkou práce na sobě je tedy pro lidi učící se vracet si do sebe svoje těžiště kontakt s člověkem, který už to umí: v tu chvíli mohou použít jeho váhu k tomu, aby se sami udrželi ve správném směru. Stejným způsobem mohou fungovat skupiny lidí učících se to samé, protože se podrží navzájem. Jako základ pro tento projekt bych tudíž viděla jednak vybudování informačního centra, kde by lidé mohli získat povědomí o tom, co změna sama sebe obnáší, a též vytvoření školícího střediska pro lidi, kteří se pro změnu rozhodli a chtějí se naučit techniky k tomu potřebné. Schopní absolventi mající zájem o práci s druhými by mohli zakládat další kruhy v místech svého bydliště a na svých pracovištích, a tak by se idea spolupráce na základě vlastní samostatnosti šířila dál.

Na tento projekt se samozřejmě postupně podle možností mohou navazovat další s jakoukoli sociální tématikou, protože technika návratu ke svému pravému já skrze navrácení těžiště je naprosto univerzální a stojí u jádra jakéhokoli problému.

Takže toto je moje vize do budoucna – těžiště vracet a rovnat už umím, učím lidi jak to dělat samostatně, dělám to už nějaký ten rok, a celá metoda jak teoreticky tak v praktickém provedení je moje vlastní dílo. Teoretickou část jsem tímto představila, praktická spočívá v tom, že učím lidi, jak skutečně svoje pocity používat jako svoji energetickou prodlouženou ruku, přetvářet svoje nevyhovující vzorce, a tvořit nové, spolu se svojí novou životní realitou.

Obecné nastavení pocitové úrovně je totiž takové, že v lidech se v určitých situacích automaticky samy spouštějí určité vzorce myšlení-cítění-jednání, které se do nich během dětského věku zapisují rezonancí s energetickým systémem lidí v jejich okolí. Obecně platí, že nejsilněji zapsané jsou vzorce lidí, na kterých dítěti záleží nejvíce-jeho rodiče, dávají jim tudíž nejvíce váhy.

V ideálním případě bychom si od rodičů měli převzít a naučit se také schopnost zacházet se svými vlastními pocity jako se svým nástrojem, ale to málokdo umí, takže není co dětem předat (i toto souvisí s prvkem těžiště – máme svoji váhu v tom, co umíme, kdežto věci, které neovládáme, nás ovládají svojí vahou zvnějšku, kterou si ovšem můžeme převzít za vlastní v momentě, kdy za danou věc převezmeme zodpovědnost a naučíme se s ní zacházet). V případech obvyklých tudíž přebíráme postoj našich rodičů – přijímáme svoje pocity jako cosi, čemu nerozumíme a nad čím tudíž nemáme kontrolu. Je to stejné jako nasednout do auta, které má automatické řízení a směr mu určuje někdo jiný než my sami. Dokud se nenaučíme, jakým způsobem vstupovat do zadávání a tvorby tohoto programu, výsledek je vždy nejistý. Teprve v okamžiku, kdy dokážeme svoji pocitovou rovinu používat jako svoje vlastní fyzické tělo, začnou nás poslouchat i všechny její funkce. A protože pocity coby energetický nosič podbarvující naše myšlenky jsou i spouštěcí silou pro uskutečňování našich záměrů, jakmile se lidé naučí ovládat své pocity, mohou se skutečně stát aktivními účastníky ve tvoření situací ve svém životě.

Tvoření reality je umožňováno rezonancí našeho vědomí se základní energetickou strukturou vesmíru. Tato rezonance se ovšem spouští teprve v okamžiku, kdy všechny naše energie míří stejným směrem, jinými slovy řečeno, když jim dává základ pouze naše vlastní váha uvnitř nás. Pokud svoji váhu přeneseme na lidi-věci-události okolo, stírá se hranice mezi námi a jimi, a jejich vibrace začnou ovlivňovat naše vlastní. Výsledkem je chaos naprosto protichůdných energií, které svoje působení vzájemně vyruší, takže chceme-li v tomto stavu uplatnit jakoukoli techniku pozitivního programování, výsledek je buď žádný, nebo se značně odchyluje od původního zadání.

Takže se dá říci – tento projekt může začít jako projekt na ozdravení mezilidských vztahů, ale postupně může přerůst v cosi daleko většího. Spojená síla vědomí vibrujícího na stejné vlně a zacílená za stejným záměrem je obrovská, je-li nesena lidmi, kteří mají své těžiště v sobě. Pak je možné tímto způsobem změnit celé uspořádání světa. Změnit společenský systém tak, aby vyhovoval nové době – změnit strach a konflikty na otevřenost a vzájemnou spolupráci. Což je stav, který cítím jako možnou budoucnost. Nejprve je ovšem nutné probudit blanické rytíře v každém z nás, a začít pracovat – ono se to opravdu samo neudělá, a zodpovědnost je na nás.:-)

Diskusní téma: Vize do budoucnosti - projekt na ozdravení mezilidských vztahů

Datum: 02.09.2013

Vložil: Pavel

Titulek: článek

Zdravím,
děkuji za super článek, mnohé mi to opět odhalilo, něco potvrdilo, ale hlavně jsem zjistil, že mám dostatek práce, pak že není práce v ČR :-)
to jen na odlehčení.
Mějte se krásně.
P.Ř.

Datum: 12.01.2013

Vložil: Lubor

Titulek: Možná chybný názor

Jsem rebel a tak si dovolím napsat svůj názor. Každý dostane jen to co si zaslouží. Je hodně nespokojenců ale málo těch kdo s tím je ochoten něco dělat. Jsou pro to různé důvody? Pohodlnost? Není mi ještě tak zle aby mi stálo za to se namáhat. Sobeckost? Nemá cenu se namáhat pro druhé, stejně to neocení. Strach? Těch může být i více. 1) Co když se vše obrátí proti mně. 2) Co kdyby se mi to náhodou povedlo a závist je také typicky česká vlastnost. 3) I když věřím ve správnost své myšlenky, pochopí ji i ostatní. 4) ……….. Tady si jistě každý sám doplní spoustu dalších strachů.
Princip zrcadla odráží totožné, obrácené a odmítané.
Potom je tu ještě zázrak a na ten věří asi většina lidí. Ti mají pocit odevzdání a nic neočekávají a přesto mají své přání. Pokud na zázraky věří je i šance že se stane. Prostě ZÁZRAK.
Jak propást příležitost ? Vědět o možnosti, vědět jak ji uchopit a vědět že na to nemáme.
Je možné že můj názor je nesprávný ale je můj.

Datum: 29.01.2013

Vložil: Míla Rejlková

Titulek: Re: Možná chybný názor

Lubore, co je to chybný názor?:-) Když předpokládám, že jakákoli chyba potenciálně vznikne v okamžiku, nemáme-li dostatek informací, a bereme li jako absolutní dostatek informací veškerá data obsažená v časoprostoru okolo nás včetně všehcn možných souvislostí mezi nimi, je každý lidský názor už ve své podstatě chybný, protože je zákonitě neúplný. Míra oné chybovosti se ovšem u jednotlivých lidí liší, a jak se liší, to nám přesně odráží zrcadlo - svět. Vždy je to tak, že to, co do něj vložíme, vrátí se nám v tom smyslu, že to, co ovládáme a chápeme nám slouží, kdežto tomu, co neovládáme a nechápeme, sloužíme my sami.
A co je ono pochopení-ovládání? Je to uchopení reality v určitém bodě-principu takové, jaká opravdu je, nikoli takové, jaká si pouze myslíme, že je, nebo jak ji chceme přetvořit podle sebe bez ohledu na její skutečnou podobu. Podaří-li se nám to alespoň v hlavních rysech, začneme v tomto bodě-životním principu znít v rezonanci s matricí celku, a získávat z ní informace i životní energii. V čím větším počtu bodů-proncipů takto s matricí celku souzníme, tím větší objem souvislostí mezi nimi jsme také schopni svým vědomím zachytit, a tím větší možnosti se nám tím otevírají.
Z toho samozřejmě vyplývá i další skutečnost: míra naší osobní svobody je přesně určená poměrem mezi principy pochopenými-ovládanými/nepochopenými-neovládanými. A samozřejmě umění jasně, přesně a srozumitelně vyjadřovat svoje názory z míry této svobody vychází též.:-)

Datum: 17.02.2013

Vložil: Lubor

Titulek: Re: Re: Možná chybný názor

Paní Rejlková je mi jasné že pokud chci znát správnost názoru musím ho prezentovat. Potom je teprve možno zjistit zda jsem se mýlil nebo ne. Čím větší bude prezentace tím větší bude odezva. Jen takto je možné získat co nejvíce informací a vytvořit si obraz o správnosti. O správnosti nejen názoru ale i chování, jednání a pocitů. Je tu ale jeden problém. Myslím hlavně můj. Jak rozlišit reakce lidí se mnou pocitově spřažených a ne zcela nezávislých, od těch ostatních. Lidé poskytují a prezentují skutečnost většinou jen ze svého pohledu a to i když se snaží o pozici nezávislého pozorovatele. Informace a reakce ostaních potřebuje každý, aby mohl zjistit co dělá špatně nebo v čem se mýlí. Pokud na nich není závislý, nebo mu na nich nezáleží je svobodný? Není možné žít s ostatními bez určitých pravidel. Nedodržování pravidel je vždy nějak sankcionováno. Pokud jsou pravidla se mnou souznějící, jsem samozřejmě svobodný. Co ale když nejsou. Není absolutní svoboda osamění ? Když je člověk svobodný má se s kým ze své svobody radovat? Dle mého je lépe se vědomě a dobrovolně časti své svobody vzdát, abych se mohl ze zbytku své svobody radovat s ostatními stejně svobodnými.

Přidat nový příspěvek